Diskusní fórum

Širší využití naší obřadní síně u hřbitova
Zpět na přehled témat


Autor Příspěvek

Josef Krůpa
27.12.2018

Dovoluji si otevřít nové téma k veřejné diskusi a zamyšlení: nakolik je pro nás přijatelná představa, že bychom naši (doposud výhradně smuteční) obřadní síň po její adaptaci využívali také k jiným vhodným účelům. 

 

Vznik smutečních síní

Téměř každá větší obec u nás má svou smuteční obřadní síň. Zvláště v 70. létech minulého století byly budovány v masovém měřítku. Důvod byl zřejmý: „Potřeba nahradit církevní obřady nejen kremací, ale fakultativně i občanským pohřbem do země, byla zaštítěna myšlenkou šíření světového vědeckého názoru, ideologické práce mezi obyvatelstvem, kde socialistická obřadnost měla svým ateistickým zaměřením působit proti náboženství a jeho obřadnosti

(Citace: Ing. arch. Mgr. Michaela Jehlíková-Janečková, Zdroj: http://artalk.cz/2015/04/02/in-fundamine-o-smutku-v-zajeti-symbolickych-statku/

 

U svatebních obřadů se toto podařilo „ošetřit“ již dříve: pouze svatba na národním výboru byla platná. Záhy se začaly v budovách MNV hledat a zařizovat vhodné prostory – obřadní síně. Nejen pro svatby, ale také pro nově zaváděné „vítání občánků“ nebo slavnostní předávání občanských průkazů. Prostě stát se snažil nahradit „přežité“ náboženské obřady související s významnými mezníky lidského života obřady vlastními. S pohřbem to bylo nejsložitější. Již delší dobu zde sice byla možnost pohřbu žehem, ale krematoria byla vzdálená, a pokud si zemřelý nebo pozůstalí přáli pohřeb do země, bylo vše ještě problematičtější.

Zajištění doprovodného kulturního programu při událostech jako vítání občánků, předávání OP a svateb měly na starosti při národních výborech zřizované „sbory pro občanské záležitosti“ a tyto měly zajišťovat i kulturní pozadí občanských pohřbů. Ovšem teprve výstavba smutečních obřadních síní poskytla pro takový sekulární pohřební obřad vhodné místo. Na rozdíl od kostelů, které jsou situovány v centru obcí a poskytují do značné míry multifunkční kulturní prostor, byly tyto obřadní síně budovány jako jednoúčelové stavby někde poblíž hřbitova a aby nebylo pochyb o jejich poslání, dostaly do názvu slovo SMUTEČNÍ.

 

Budoucnost smutečních síní ve změněné společenské situaci

Po r. 1989 se mnohé změnilo i v této oblasti. Snoubenci se mohou opět sami rozhodnout, zda chtějí svatbu v kostele nebo na úřadě. Vítání občánků se leckde ujalo a udržuje se jako pěkný nový zvyk. Naproti tomu předávání prvního OP pozbylo veškeré slavnostní atmosféry a řekl bych, že je to škoda a chyba.

U pohřbů je znovu možnost volby. Těch z obřadní síně výrazně ubylo také proto, že zvláště pohřby kremací probíhají stále častěji bez jakéhokoliv obřadu, anebo naopak kremaci předchází rozloučení v kostele, což dříve nebylo možné. Došlo tak k tomu, že zašovská smuteční síň je využívána jen několikrát do roka. Na jedné straně je zde oprávněný požadavek, aby i lidem stojícím mimo církev byl k dispozici důstojný prostor pro pohřební rozloučení, na straně druhé nelze ignorovat otázku rentability provozu tak sporadicky vyžívaného objektu. Je to problém obecný, platný pro mnoho smutečních síní u nás. Pohřbů zcela bez obřadu je stále více a proto se začínají objevovat pokusy, jakým jiným a veřejností akceptovatelným způsobem by se daly tyto stavby využívat.

Jako jistá „psychologická bariéra“ se jeví zažité slovo „smuteční“ v názvu obřadní síně. Samotný fakt že stojí u hřbitova, by tolik nevadil. Také kostely jsou často uprostřed hřbitova, přímo pod kostelní podlahou jsou hrobky a krypty, a přesto se zde konají svatby, hrají divadelní představení, pořádají přednášky, koncerty, výstavy… Např. Veselanům nepřijde nijak divné, morbidní ani pohoršující, že snoubenci cestou na svatbu procházejí hřbitovní branou a že příjímání prvních gratulací probíhá mezi hroby před kostelem. Vše je skutečně otázkou zvyku a také přístupu a náhledu na život i na smrt.

Zašovská obřadní síň má 40 let a obec pomýšlí na její rekonstrukci. Právě to je vhodná příležitost, jak změnit a rozšířit možnosti jejího využívání. Adaptace by měla takové širší a alternativní využití alespoň výhledově umožňovat a předpokládat, projekt by s tím už měl počítat. Interiér by měl po rekonstrukci působit důstojným a uklidňujícím dojmem, ale není potřeba, aby jeho trvalá výzdoba byla jednoznačně smuteční. Tradičně je ústředním bodem interiéru katafalk, který bývá řešen jako technické zařízení, které umožňuje, že na konci obřadu se rakev vzdálí nebo zajíždí o něco níže, což má simulovat pohřeb do kremační pece nebo do hrobu. Tento scénický EFEKT SYMBOLICKÉHO POHŘBU vizuálním vzdálením rakve má snad význam v obřadních síních při krematoriích, ale ne zde, kdy vzápětí následuje před zraky všech přítomných SKUTEČNÝ POHŘEB do země nebo odvoz pohřebním vozem ke kremaci.

Zásadní podmínkou možnosti širšího využití obřadní síně tedy je, ABY KATAFALK K VYSTAVENÍ RAKVE A DALŠÍ POHŘEBNÍ INVENTÁŘ BYL MOBILNÍ, takže by se dal po pohřbu snadno přesunout někam do zázemí. Smyslem smuteční síně přece je poskytnout pozůstalým a smutečním hostům přívětivé a kulturní prostředí pro důstojné rozloučení se zemřelým před jeho samotným pohřbem a nikoliv se snažit účastníky obřadu oslnit efektními technickými „vychytávkami“ - předvést se, „co všechno umí náš katafalk“.

Pro ty, kdo si stále neumí představit pořádaní jakékoliv kulturní akce na místě, kde jindy probíhá smuteční obřad, bych chtěl připomenout běžnou praxi, kdy v případě úmrtí známého herce bývá zvykem vystavit rakev přímo na jevišti divadla. Zde se pronášejí smuteční projevy, podepisuje kondolenční kniha… a druhý večer se na tom samém jevišti hraje třeba muzikál. Taková praxe nepředstavuje problém hygienický, etický, ani žádný jiný – jinak by přece nemohly být ani pohřební obřady v kostele.

Domnívám se proto, že po promyšlené úpravě obřadní síně by se zde mohly konat kromě smutečních obřadů také např. přednášky, komorní hudební vystoupení a podobné drobnější kulturní akce -  s ohledem na souvislosti spíše jen jaksi serioznějšího, vážnějšího charakteru. Velmi dobře si na tomto místě umím představit např. vzpomínkové večery, jaké probíhaly v souvislosti s výročím vzniku republiky a podobné společenské, kulturní a vzdělávací akce. Jen připomenu, že na místě současné obřadní síně bylo dříve hřiště a v meziválečném období zde (u hřbitova) cvičily a dováděly děti a mládež a nikoho to nepohoršovalo. Podobně měly kdysi děti ze sirotčince hřiště přímo na starém hřbitově u kostela.

Jak už jsem řekl, pohřbů s účastí veřejnosti stále ubývá a tento trend zřejmě bude pokračovat. Na straně druhé i pohřební obřady mají svůj vývoj, už nejsou všechny podle jednotného scénáře, jako tomu bylo kdysi. Běžně zaznívá reprodukovaná i živá hudba, která je na hony vzdálená dřívějším smutečním pochodům. Na pohřbu mého spolužáka bylo např. vystaveno tablo fotografií – jako průřez jeho životem. Bylo to pěkné i dojemné a z podobného důvodu by jistě v obřadní síni zítřka našel uplatnění třeba dataprojektor. Naše obřadní síň není velká, proto jsou zde už od začátku venkovní reproduktory, aby bylo venku alespoň slyšet. Soudobá technika už dávno umožňuje, aby smuteční hosté stojící venku nejen slyšeli, ale i viděli. I na takovou možnost by se mělo při rekonstrukci obřadní síně pamatovat, pokud chceme, aby odpovídala dnešní době a aby sloužila dalších 40 let.

Veřejný pohřební obřad, smuteční rozloučení se zesnulým spoluobčanem, je krom jiného také společenskou a kulturní záležitostí a proto i na tzv. smuteční síň je potřeba nahlížet jako na každý jiný kulturní stánek – s respektem ale bez předsudků.

 

 

 


Nový příspěvek







Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti cookie. Používáním webu s tím souhlasíte. Další info OK