O vodníku a jeho nešťastné lásce

Za dob ctihodných pánů ze Žerotína bývalo po obou březích řeky Rožnovské Bečvy množství rozlehlých rybníků.

Jeden se nacházel blízko dnešního Bažantova rybníka. Říká se tomu místu dodnes Pančica.     A právě v něm sídlil vodník. Nebyl to však vodník jako každý jiný. Víc než o lovení lidských dušiček staral se o blaho rybníka a všeho živého ve vodě i v okolí. V jeho hrnečkách byste našli jen duše těch, kteří rybníku nebo druhým škodit chtěli. Ryby z jeho vod byly neobyčejně chutné a věhlas v širém kraji si získaly. Navíc byl vodník mladý a pohledný, nejedna dívka z kraje o něm tajně snila.

Ale ještě něčím pověstný tento vodník byl. Ze srdce rád zpíval. Ne však ledajaké písně. Pozorně naslouchal všemu kolem sebe. Tu zurčící vodě potoka, tu zpěvu ptáků, tu ševelení větru ve větvích stromů. Z těch tónů přírody pak skládal melodie, které se omamně nesly do daleka.

Páni ze Žerotína kolem rybníka často jezdili do Zašové na nedělní mše. Uctít památku svých příbuzných pochovaných v kryptě kostela. Též výstavbě kláštera trinitářského požehnali a celkově k tomu místu ctili hluboký vztah. Nejednou se při zpáteční cestě do Meziříčí u rybníka zastavili. Možná proto, že cesta blízko jeho břehů utíkala, možná zpěv vodníkův jim učaroval, možná jen stín topolů a osik k odpočinku lákal.

Nejvíce tak činil pán Ludvík Antonín, hrabě ze Žerotína, společně se svou chotí Marií Terezií von Schrattenbach a dcerami Marií Terezií a Marií Josefou. Měli rádi to místo a vodník jim vždy byl milou společností. Tak se stalo, že mladá slečna Marie Josefa zalíbení ve vodníkovi našla. Možná pro svou mladickou nerozvážnost, neboť 16 let jí tehdy snad bylo. Možná pro jeho upřímné vodnické srdce. Často se k rybníku tajně sama na koni vypravila. A tak láska velká, vodnicko-šlechtická, rozkvetla.

Jejich štěstí však netrvalo dlouho. Jak to tak bývalo a bývá, v našem kraji se nic neutají. A tak si za chvíli i vrabci na střeše zámku v Meziříčí o jejich tajných schůzkách štěbetali. Marně Ludvík své dceři domlouval. Dlouho se snažil jejich lásce zabránit. Až jedné noci, v zoufalosti starostlivého otce, o pomoc k ďáblu zvolal. Ten se ochotně nabídl a ihned řešení měl. Tak slovo dalo slovo, a úpis byl podepsán. Čert slíbil, že rybník vysuší, vodníka vyžene a zámožného ženicha dcerušce zařídí. Co slíbil, to vykonal.

Vodníkovi zbyly jen oči pro pláč. Jeho rybník i milou mu vzali. A protože vodník bez vody žít nemůže, sbalil raneček a vydal se směrem k Veselé. Snad doufal, že tam veseleji bude a lék na své bolavé srdce tam najde. Na lidi však zanevřel a raději se jim vyhýbal. Pozornosti oka lidského ale neunikl. Říká se, že se usadil na dolním konci veselského potoka. Dokud mlýn „V Rovni“ pracoval, střežil pečlivě, aby ve struze bylo vody dost. Později, když mlýn zanikl, usadil se výš po proudu. A kdo dokáže pozorně poslouchat, může dodnes při východu slunce jeho zpěv zaslechnout, snad i na některé z vrb jej zahlédnout. Říká se však, že takový člověk musí mít otevřené srdce a čisté úmysly.

A Marie Josefa? Ta byla roku 1787 provdána za císařského generála Friedricha Josepha lankraběte zu Fürstenberg-Weitra. Spolu pak žili střídavě v Brně, Tavíkovicích u Znojma a v Meziříčí. Po manželově smrti se ale Marie Josefa rozhodla roku 1815 Rožnovsko-Krásenské panství prodat Kinským. Povídá se všelicos. Možná se její bolavé srdce nikdy nezahojilo. Více však tížil nesplněný finanční závazek, který otec nedokázal podle úpisu ďáblu splatit. Tím ještě navýšil dluh, co zdědil po předcích, a nebyl schopen jej vyrovnat. Sám se prý z toho pomátl na rozumu.  Jisté je, že tak država rodu Žerotínů v našem kraji skončila a počala se historie psaná rodem Kinských…