O vzniku Veselé

 V dobách dávno minulých byl život v podhůří Radhoště, při úpatí Vsetínských vrchů, po obou stranách Stržského (dnes Veselského) potoka ústícího do Rožnovské Bečvy, těžký a chudobný. Tam, kde se dnes rozprostírá dědina Veselá, ještě ryzí a téměř nedotčená příroda byla. Chalup tu bylo pomálu. A přesto tu bylo živo. Na návrší nad řekou Bečvou měli zbojníci svůj hrádek. Ne nadarmo se jmenoval Veselá. Hlasitý ryk a zpěv se často do dáli nesl údolím řeky, zvlášť když se po zdařeném lupu veselili.

Někdy začátkem 13. století to mohlo být, to rod Přemyslovců vymřel po meči a slavní Lucemburkové se dostali k žezlu, na hrádku žili dva bratři. Starší Vojen, po otci ziskuchtivý bojovník. A mladší Vladimír, po matce povahy mírné a dobrotivé. Na první pohled se mohlo zdát, že v chudých valašských horách nebylo co loupit. Avšak Hradiště bylo veskrze strategickým místem. Dobrý výhled na cestu, vedoucí po levém břehu řeky Bečvy mezi Meziříčím a Rožnovem, poskytoval dostatek příležitostí pro tažení, při kterých nejednou lapkové „ulehčili“ projíždějícím pánům a kupcům od jejich drahocenného nákladu. A tak řemeslo zbojnické kvetlo.

Vojen ctil slib, který dal otci na smrtelné posteli. Totiž, aby čest jménu jejich zbojnickému i řemeslu tomu, dál oba bratři zachovali. A tak úspěšně plánoval a řídil nová a nová tažení. To Vladimír se držel zpátky. Jen naoko byl zbojníkem. Často tajně část lupu uschoval a chudým v kraji rozdal, aby svému svědomí ulevil. Při jedné z takových cest se v lese ztratil a noc ho překvapila. Naštěstí roubená chaloupka na stráni na pasekách do cesty mu přišla a dobří lidé, co v ní žili, poskytli mu přístřeší. V noci se mu zdál zvláštní živý sen.

Časně zrána vstal a spěchal za svým bratrem, vyjevit mu proroctví z toho snu. Když bratr slyšel, že je stihne velká pohroma, pokud duše své nenapraví, řemesla svého nezanechají a do bezpečí se neuschovají, smál se, až se za břicho popadal. Pak svolal muže k další výpravě a slov svého bratra nedbal.

Proroctví se však brzy naplnilo. Když se jedné tmavé noci panské vojsko k hrádku přiblížilo, stráž držící Vladimír nemeškal, snažil se své druhy probudit a zachránit tak před zkázou je i hrádek. Avšak marně. Vojen a jeho muži, zmoženi oslavami po další z loupežných výprav, tvrdě spali. Vladimír věděl, že by sám proti přesile sváděl marný boj. Včas se vydal k chalupě, kde již jednou bezpečí našel. Rychlým, tvrdým útokem vojsko hrádek dobylo, většinu lapků pozatýkalo. Jeho zkázu dokonaly ohnivé plameny, které tehdy zbarvily oblohu nad Bečvou do nachova. Dílo bylo dokonáno.

Vladimír řemeslo zbojnické „pověsil na hřebík“ a vyučil se tesařem.  Dceru pasekářů za ženu si vzal, založil velkou rodinu a děti jeho postupně postavily další chalupy v okolí. Nová dědina tak počala vznikat.  Už navždy však zůstala spjata s pověstí o hrádku, kde zbojníci sídlili a veselili se. A tak se jí začalo říkat Veselá. Veselo tam bylo, je a snad i bude. Neboť tam, kde lidé se srdcem na pravém místě žijí, kde dobro vítězí nad zlem, poctivost nad chamtivostí a moudrost nad hloupostí, tam se dobře žije a k veselosti vždy důvod je.

A Vojen? Snad se mu prý podařilo v poslední chvíli uniknout. Říká se, že směrem k Rožnovu se vydal a tam na kopci, na Hradisku, nový hrad sobě vystavěl. Ale to už je zase jiný příběh…