Horní menu

Fulltext vyhledávání

Kalendář akcí

P Ú S Č P S N
26 27 28 29 30 31 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28
Sousedský ples
29
30 31 1 2
Hospodský kvíz
3 4
Maškarní karneval ve Veselé
5
Drobečková navigace

Úvod > Sport a turistika > Naučná stezka po Veselé > Povídačky z Veselé > O umrlčí stezce a Josefovu kříži

Umrlčí cesta a Josefův kříž

Bylo to někdy začátkem 20. století. Na Velké Lhotě žila rodina Melichaříkova. V jejich chalupě se narodili tři chlapci. Nejmladší Josef se vyučil tesařem a práce měl pořád dost, na rodné Lhotě i v okolních dědinách. Byl to statný chlap s rukama šlachovitýma a povahou nebojácnou. Jen tak něčeho se nezalekl.

Jednoho večera měli chlapi v hospodě živou diskusi. Žena nejmladšího z nich vyrazila do Meziříčí na trh. Vrátila se však bledá, s očima na vrch hlavy, třásla se jak osika. Když se vracela domů, zastihlo ji pravé poledne právě, když šla umrlčí cestou. V tu ránu se to okolo ní začalo hemžit přízraky rozličného zjevu. Tam jeden bez hlavy, tu druhý s oprátkou na krku. Zachránil ji škapulíř (váček) s bylinami, co jí sousedka onehdá na ochranu před zlými silami dala. Jakoby se ho umrlci zalekli. Když k tomu vroucnou modlitbu přidala, podařilo se jí utéct.

Josef poslouchal a bylo mu úzko. Takové příběhy vyprávěla řada lidí z dědiny. Cestě, která vedla ze Lhot dolů, směrem do Veselé, se říkalo umrlčí. Lhotští katolíci, i ti z Veselé a z Hrachovce, byli provázáni společným církevním životem. Na mši svatou, pro svazek manželský i pro poslední rozloučení všichni směřovali do společného svatostánku, do veselského kostela. U něj se nacházel i hřbitov, kam byli pohřbíváni mrtví z těchto vesnic. Přestože ze Lhot vedla spousta pěších zkratek, pouze jedna cesta byla sjízdná pro vozy. A tou se také mrtví sváželi ke kostelu. Kromě těch umrlců, kteří byli obtěžkáni těžkým hříchem a nemohli být pohřbeni na vysvěcené půdě. Nejčastěji sebevrazi.  

Pohřbívání sebevrahů probíhalo výhradně v noci, za tmy, bez kněze a vyzvánění zvonů. Lidé totiž věřili, že zvonění zvonů má magickou moc a zahání bouřku a neštěstí. O tuto schopnost by pak zvony přišly, pokud by zvonily sebevrahovi na poslední cestě. Sebevrazi se pohřbívali bez rakve, často jenom v šatech nebo v obyčejném pytli. Do hrobu pak dostali předměty, kterými si sáhli na život, tedy například provaz nebo nůž. Povídalo se, že duše takových lidí skončí ve věčném zatracení. Tito mrtví byli pohřbíváni v lesích okolo umrlčí cesty.  A právě duše zatracenců se zjevovaly v pravé poledne a o půlnoci okolo umrlčí cesty.

Josefovsky kriz.jpg

Josef cítil, že musí něco udělat. Vydal se na radu k Františce, ženě, o které se povídalo, že její schopnosti dokáží leccos vyřešit. Takovým se říkalo Bohyně, či Božky, v mužském rodě Božci. Vyznali se v přírodní léčbě, znali účinky bylin, mnohdy prý magické síly byli schopni využít. Už když se Josef objevil na zápraží její chalupy, věděla dobře, co jej k ní přivádí. Poradila mu, aby se následující den vydal umrlčí cestou v pravé poledne. Aby nedbal toho, co se semele kolem něj. „Di rovno vpřed, neohlížaj sa, neotáčaj sa za hlasy, keré dotírať na ťa budú. Enom krkavca pohlídaj, co sa tobě zjeví na nebi. Na kerý smrk dosedne, tož ten podetni. Z drva teho stroma kříž vytesaj a postav ho na místo, gde sa hranice Lhot, Veselé a Hrachovca potkávajú. Vstříc posvátnému Radhošťu ať vzhlížá. Pak už duchové neščastní nikomu neublížá.“

Josef udělal vše, jak mu Františka řekla. S povozem se vydal umrlčí cestou. Když odbíjelo pravé poledne, koně začaly jančit a kolem Josefa jakoby se všichni čerti honili. Připomínaje si Božčina slova, snažil se Josef nevnímat, co se okolo něj děje a netrpělivě vyhlížel krkavce. Když ten se konečně zjevil a usedl na nedaleký smrk, Josef nečekal a jal se své sekery. Když poprvé do smrku zaťal, z dutiny stromu rozličné hlasy se ozývaly, naříkaly a bědovaly. Tak tomu bylo po celou dobu, co do něj tesal. Jakoby do živého člověka zatínal. Uši ho bolely, hlava třeštěla, ale Josef toho nedbal a dál usilovně do práce se vrhal. Vše utichlo až v okamžiku, kdy strom padl k zemi.

Když dřevo dostatečně odleželo a bylo již možné jej zpracovat, Josef z něj vytesal jednoduchý kříž, který vztyčil v místech, které mu Božka určila. Od té doby byl na umrlčí cestě klid a žádný už tudy nemusel mít strach chodit. Dodnes tam v těch místech kříž stojí. Ten Josefův však „zub času“ ohlodal. Nový kříž vyrobili chlapi z Hrachovce a slavnostně vztyčili v roce 2000.

Říká se, že Josef postavil ještě dva takové kříže. Snad také z vůle polesného Josefa Handla. Jeden z nich dodnes stojí před původně lesním statkem, v současnosti již Penzionem Na kraji lesa. Druhý snad stával na Velké Lhotě, ten již zanikl a není možné jej přesně lokalizovat.