Horní menu

Fulltext vyhledávání

Kalendář akcí

P Ú S Č P S N
26 27 28 29 30 31 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28
Sousedský ples
29
30 31 1 2
Hospodský kvíz
3 4
Maškarní karneval ve Veselé
5
Drobečková navigace

Úvod > Sport a turistika > Naučná stezka po Veselé > Povídačky z Veselé > O vzniku veselského kostela

O vzniku veselského kostela

V dobách středověkých býval život ve valašských horách tvrdý a chudobný. Zajistit dostatek obživy nebylo jednoduché. Lidé nejprve osidlovali údolí řeky Bečvy. Když už zde nebylo dostatek půdy pro všechny, začali mýtit a vypalovat výše položená místa. Husté lesy postupně řídly a nahrazovaly je paseky.

Pověst o kostele - dřevěný kostelíkLidský život řízen byl koloběhem přírody. V každodenních radostech i strastech byla oporou víra v Boha. I v chudém Valašsku stavěli jemu lidé svatostánky. Obyvatelé Veselé snad také takový měli. Stával pravděpodobně nedaleko panské cesty z Meziříčí na hrad Rožnov, pod kopci, na levém břehu řeky Bečvy, na hranici mezi Veselou a Stříteží. Tam na Kostelisku se dodnes říká. Byl skromný, dřevěný, víc tehdejší podmínky nedovolily. Mše tam několikrát do roka sloužíval farář mezříčský. Kostel nenáležel jen Veselé a Stříteži, ale též vsím okolním. Hrachovci, Malé a Velké Lhotě, Brňovu, Hrachovci a později i Malé Bystřičce. I když cesta daleká k němu z odlehlých míst vedla, putovali sem lidé, jak jen to bylo možné. Jak povinnosti i rozmary přírody dovolily.

Koncem 16. století byl kostelníkem veselského kostela Michal. Už delší dobu mu dělalo starosti, v jak žalostném stavu kostel je. Valašské podnebí se na něm nezvratně podepsalo. K tomu ta Bečva. Řeka přinášela lidem obživu a vláhu. Zároveň však byla živlem nevyzpytatelným i život ohrožujícím. Toho roku byla zima tvrdá a dlouhá. Ještě v jarních měsících leželo v horách více sněhu než obvykle a řeka jen ztěžka polykala všechnu vodu, ve kterou jej jarní paprsky proměňovaly. První jarní bouřka dokonala dílo zkázy. Divá řeka zaplnila své koryto a brala s sebou vše, co jí přišlo do cesty. Rozpínala své čelisti a okusovala břehy. Podemlela též základy veselského kostela a odnesla s sebou i jeho část.

Nešťastný lid volal po obnově kostela. Bylo ale jasné, že je potřeba najít pro něj místo nové. Avšak kde hledat? Kde nalézt místo bezpečné a zároveň dostupné všem věřícím?

Bylo to už k podzimku. Den se nezadržitelně zkracoval. Michal, jako obvykle, tvrdě pracoval v lese kdesi v hoře pod Lhotami. Zabrán do práce, nevnímal čas a zastihla ho tma. Při cestě domů sám sobě pískal, aby mu bylo veseleji. Avšak zapomněl, jak to může být se soumrakem nebezpečné. Místa, kudy se vracel, byla známá přítomností Světlonošů. Světlonoši vznikli z padlých andělů. Ty jednou pro jejich pýchu Bůh svrhl z nebe a oni spadli na zem. Když člověk takového padlého anděla pískáním přivolal, sedl jemu na zátylek a vláčil s ním cestou necestou. Špatně to s takovým mohlo dopadnout. Michal si pozdě uvědomil, co natropil sám sobě. Naštěstí věděl, že když sedne na zem a nechá po sobě Světlonoše skákat, toho to časem přestane bavit a vytratí se. Těžké chvíle Michal zažíval. Sám sebe posiloval modlitbou. Ale jen tiše, ve své mysli. Věděl, že kdyby jej Světlonoš uslyšel, byl by s ním konec. Trvalo to snad věčnost, ale nakonec Michal nad Světlonošem zvítězil. Světlonoš své snažení vzdal a vytratil se jinam. Vyčerpaný Michal na místě usnul. Probudily ho až první ranní paprsky. Když se rozhlédl kolem sebe, cítil silné vnuknutí. To místo, kde se podruhé narodil, jej uchvátilo. Kopce jakoby zde otevíraly svou náruč. Najednou měl pocit, že jeho spojení s Bohem zde mělo neskutečnou sílu. Cítil, že jeho víra mu pomohla zvítězit nad úklady zla.  Místo ukryté pod horami a přesto s výhledem do dáli.  To je to místo pro náš nový kostel, pomyslel si. Tady už Bečva na nás nedosáhne. A lidé ze Lhot, Brňova, Hrachovce i Bystřičky budou rádi, že mají do kostela blíže.

Slovo dalo slovo. Tak dlouho Michal u ctihodného pana faráře orodoval, až se společně na ta místa vydali. A protože i jej to místo oslovilo, zbývalo už jen přesvědčit vrchnost, aby tomuto úmyslu požehnala.

Pověst o kostele - zděný současný kostel sv. Martina

Na jaře dalšího roku započalo se se stavbou nového kostela. Co se dalo použít z kostela starého, využili. Hlavně oltář i vybavení, co uniklo zkáze řeky. Zbytek společným přičiněním prostého lidu dokonáno bylo. A tak veselský kostel našel své pevné místo. Snad každý, kdo se kdy na cestu k němu vydal, musel dát Michalovi za pravdu. Prostě, a přesto majestátně, bdí nad dědinkou, která se choulí v náručí kopců.

A stojí tam dodnes. Od té doby už žádní Světlonoši v okolí nikoho nesoužili, nikomu neublížili. Dnes už jsou přítomni jen andělé dlící kolem obrazu svatého Martina, kterému byl později zasvěcen kostel už zděný. Možná mají být připomínkou toho, jak v dávných dobách právě v těchto místech zvítězilo dobro nad zlem.

 

Jiná pověst, kterou zapsal farář Vojtěch Zapletal, praví:

Před dávnými časy stála na místě dnešního veselského kostela chalupa, kterou obývali dva starší manželé. Jednou měl pasekář divný sen. Zdálo se mu, že je v Praze na Karlově mostě, a že tam našel veliký poklad. Ráno to vyprávěl ženě, ale ta ho odbyla. Staroch s valašskou tvrdohlavostí si ale umínil, že prodá kravku a půjde do Prahy hledat ten poklad. A co si vzal do hlavy, to také udělal.

Vydal se do Prahy a šťastně přišel na Karlův most. Chodil sem tam, ale nikde nic neviděl. Stál tam jen voják na stráži, jemuž se stal venkovan nápadným. Přistoupil k němu a ptal se ho, co zde hledá. Staroch dobromyslně vypravoval svůj sen. „Ach stařečku,“ pravil voják, „nevěřte snům.  Podivte se, mně se zdál dnes v noci také takový nemožný sen. Kdesi na Moravě ve vesnici Veselé u Valašského Meziříčí je prý u jedné chalupy veliký starý strom a pod ním je zakopán poklad. Nikdy jsem tam nebyl a také tam nikdy nepůjdu, protože snům nevěřím.“ Stařík se rozloučil. Neřekl, že jest právě tam odtud, a pospíchal k domovu.

Žena už ho čekala a velmi hubovala, že cesta byla nadarmo. Stařík neříkal jí nic a ráno začal kopat pod velikým stromem u své chalupy. A hle, našel truhlici, v ní mnoho peněz a pergamenový list našel. Na něm bylo napsáno, aby ten, kdo poklad najde, vystavěl na tomto místě kostel a ostatní si ponechal.

Tak došlo ke stavění zdejšího kostela. Občané veselští a z okolních dědin se však nemohli dohodnout, kde by jej měli postavit. Konečně se domluvili, že zapřáhnou pár volů. A až kam tito bez přestávky dojedou, tam kostel postaví. Potah volů se k údivu všech zastavil právě u velikého stromu. Spor byl rozhodnut a kostel postaven.